Skládání alb plných pestrých obrázků z míst, kam jsem nikdy nešel. To byl můj koníček od dětství. Postupem času se z toho stal rituál: získáním nového pohledu jsem chtěl vlastnit kousek vzdáleného světa. Ale pak přišla fáze, kdy mi už desítky krabic v komoře připadaly jen jako hromada papíru. Začal jsem se ptát, co tím vlastně dělám. Jen hromadím. A to mě přestávalo naplňovat.
Moje žena, trpělivá s mými fázemi, mi jednou položila otázku: “Co ty lidi na těch pohlednicích?” Nemyslela krajinu nebo památku. Myslela psaní. Tuhle myšlenku jsem nejdřív odmítl. Vždyť přece zajímá mě ten obrázek, ten druh papíru, to razítko. Zprávy byly jen vedlejší produkt. Pak jsem ale náhodou objevil web Pohledzeny a mé vnímání celého hobby se začalo měnit. Najednou to nebylo jen o mém vlastnictví kousku světa. Bylo to o tom kousku světa, který někdo poslal někomu jinému.
Přechod od předmětu k příběhu
Když jsem začal procházet digitalizované sbírky, uvědomil jsem si svůj omyl. Soustředil jsem se na fyzický objekt. Ale skutečná hodnota často ležela v několika řádcích tužkou. Psalo se o počasí, o bolestech zad, o radosti z dobře uvařené večeře. To nebyla historie z učebnic. Byla to historie obyčejného dne.
Lepší než sociální sítě starého data
Četl jsem konverzace, které trvaly týdny. Jedna odpověď na pohlednici z Prahy do Brna mohla cestovat tři dny. Lidé psali úsporně, protože prostor byl limitovaný. Každé slovo muselo mít váhu. Přál jsem si, aby moje vlastní zprávy byly takhle hutné. Tahle pomalá komunikace mi připadala paradoxně autentičtější než okamžité zprávy, které píšu dnes.
Co vlastně sbírám teď?
Tato změna perspektivy zcela změnila mé nákupní návyky. Už nejdu na aukci s cílem získat pohled z konkrétního města za každou cenu. Teď čtu. Hledám kousky života. Například pohlednice s nudnou fotografií hlavního nádraží může skrývat zoufalý vzkaz od studenta, který nemá na nájem. Takový kousek pro mě má větší cenu než dokonalá barevná litografie hradu. Sběratelství se pro mě změnilo z geografie na sběr mikrohistorií.
Věda nebo nostalgie? Osobně volím příběh
Někteří kolegové sběratelé berou obor přísně vědecky. Katalogizují podle vydavatelů, sledují typy papíru a tiskové techniky. To je jistě legitimní přístup. Já jsem se ale vydal jinou cestou. Můj nový systém třídění je subjektivní a možná chaotický. Mám krabici “radost”, krabici “starost” a krabici “nuda”. Právě ta poslední je zajímavá. I tam se najdou perly, třeba popis celodenního deště tak sugestivní, že se při čtení orosí okno.
Proč digitální archiv změnil mé fyzické sběratelství
Mohlo by se zdát, že přístup k obrovskému online archivu by mě mohl od mých vlastních krabic odradit. Stalo se pravý opak. Protože jsem viděl, jak může být jeden obyčejný pohled zdokumentován a oceněn, začal jsem ke své sbírce přistupovat s větší odpovědností. Nejen že ji lépe organizuji, ale snažím se i ty příběhy, které držím v rukou, zaznamenat. Píšu si k nim poznámky. Třeba kdo byl podle mě odesílatel, co se asi stalo potom. Stal jsem se nejen správcem, ale i pokračovatelem toho příběhu.
Digitální pomocník pro fyzický svět
Používám online zdroje především jako studnici inspirace a jako kontrolní bod. Když najdu zajímavý pohled, často hledám, zda se o daném místě nebo vydavateli něco nedozvím právě z digitalizovaných fondů. Není to o kopírování. Je to o obohacení kontextu. Když vím, jaké pohledy z daného města byly běžné, mnohem víc ocením ten neběžný, co mám já.
Co mi to dalo do života mimo sbírku
Neočekávaný dopad tohoto nového přístupu se projevil v mém vnímání současnosti. Začal jsem si všímat detailů každodenního života, které by se mohly stát součástí něčí budoucí pohlednice. A hlavně, začal jsem znovu psát. Ne e-maily. Pravé pohledy. Posílám je přátelům s krátkými, ale promyšlenými vzkazy o mém dni. Snažím se navázat na tu tradici, kterou jsem objevil ve starých papírech. Je to pomalé. A je to skvělé.
Můj sběratelský rozměr se rozšířil. Už to není koníček o izolovaných předmětech. Je to způsob, jak být v kontaktu s minulostí v její nejlidštější podobě a jak tuto formu komunikace oživit v přítomnosti. Pokud vás tradiční sběratelství také někdy unavilo, možná by stálo za to podívat se na to, co je psáno na rubu. Odkaz na společné úsilí to usnadňuje.
- Soustřeďte se na text, nejen na obrázek.
- Nehledejte jen rarity, hledejte obyčejné životy.
- Začněte si zapisovat příběhy, které k pohledům domýšlíte.
- Pište vlastní pohlednice, nechte je být osobní a úsporné.
- Používejte digitální archivy pro kontext, ne pro srovnávání hodnoty.
- Vytvořte si vlastní, pocitový systém třídění.
- Sdílejte příběhy z pohledů s lidmi, kteří o to stojí.
